Hrad Nový Ronšperk v Poběžovicích
Ronšperk a Poběžovice je dvojí název jednoho městečka v podhůří Českého lesa. Oficiálně byl městu přidělen název Poběžovice v roce 1921. I když vzhledem k národnosti tehdejších obyvatel bylo užíváno i jméno Ronsperg – Ronšperk. Po roce 1945 zůstaly Poběžovice. První písemný název o jejich existenci jakožto vsi Poběžovice je z let 1359 – 1362, kdy je v latinsky psaných církevních záznamech jako držitel Poběžovic ( villa Pobiezowicz) označen Zdeněk z Poběžovic,druhdy i z Vlkanov a druhdy z Heršteina řečený. Byl jmenován jako patron nejstarších kostelů v okolí, a to v Šitboři a ve Valtířově – svatý Jiljí a v Rokošíně – svatý Jiří. Poslední dvě vsi a ani kostely již neexistují. Zda měl Zdeněk krom Herštejna sídlo i Poběžovich, není písemně dokázáno, ale některé archeologické nálezy vzbuzují domněnky, že na místě dnešní fary a sousedních budov, kdy byly při jejich výstavbě objeveny základy starých staveb a zbytky sklepních kleneb, stávala starší opevněná stavba. Zesnulý D.Líba, jeden z největších znalců staveb středověku, který prováděl podrobný výzkum hradu, v roce 1972 vyslovil další domněnku, a to, že jakási tvrz mohla stát i na místě dnešního hradu Nový Ronšperk, který byl v druhé polovině 17. století přestavěn na barokní zámek.
HRAD Nový Ronšperk
Nachází se na návrší vysoko nad levým břehem potoka Pivoňky. Na jeho budovy na jihozápadě navazuje k Pivoňce se svažující náměstí tehdy nově založeného města Ronšperk. Na dolní části náměstí stojí budova bývalé spořitelny z roku 1912, barokní fara z rok 1683 a kostel Nanebevzetí Panny Marie postavený ve stejných letech jako hrad. Ozdobou náměstí je pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1682, jejímž autorem je sám Jan Brokoff a která je předlouhou pro bronzovou sochu téhož svatého stojící na Karlově mostě.
Hrad byl vybudován v době, kdy se městys (markt) Poběžovice dostal do držení
Dorohosta z Ronšperka. Tj. po roce 1459. Poddanské město Ronšperk obdrželo městská práva v roce 1502. To už hrad určitě stál. Je to mohutná dvojposchoďová stavba téměř kruhového půdorysu s jediným vchodem do uzavřeného nádvoří. Spodní část stavby tvoří dosud zachované hluboké sklepy a několik přízemních gotických místností v západní části. Původní silné obvodové zdi dodnes sahají až do druhého patra budov. Hrad byl v té době silně opevněn. Kromě pevných zdí vlastní stavby ho chránily i hluboké příkopy, a to hlavně na severní straně v místech dnešního parku, které byly naplněné vodou z dnes již zmizelého Drahotínského potoka. Ani pevné opevnění však neuchránilo hrad před zemským vojskem. V roce 1510 byl jím dobyt stejně jako nedaleký Starý Herštejn. Syn Dobrohosta Zdeněk se stal totiž zemským škůdcem a jako člen lapkovské družiny přepadával formany směřující přes kopce do nedalekého Bavorska. Starý Herštejn byl tehdy zcela zničen, hrad Ronšperk sice zůstal zachován, ale majetek byl Zdeňovi z Ronšperka (tomu se podařilo uprchnout) zkonfiskován. V Ronšperku se pak vystřídali různí majitelé, až ho v polovině 16. století koupili Švamberkové. Byli to významní šlechtici i politici. Za jejich držení se na hradě podepsal tehdy panující renezanční sloh. Dotkl se úpravy jižní části východního křídla a úprav interiéru. Na fasádě se objevila sgrafita. Poslední švamberský držitelé Jan Jiří i jeho syn Petr však patřili k odpůrcům Habsburků. Jan Jiří zemřel v květnu 1617 v Praze. Jeho pohřeb se však konal v Ronšperku až v září, kdy byl uložen do zdejšího kostela. Do města se tehdy sjelo na 77 šlechticů a jejich družiny. Všichni byli členy protihabsburské opozice a mnozí se pak zúčastnili II. pražské defenestrace. V květnu 1620 pak zemřel i syn Jana Jiřího Petr. Vdova po něm Anna Maxmiliána z Oppensdorffu pak po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře musela i se svými osmi dětmi panství opustit. Už v říjnu 1620 při svém tažení do Čech dobyl Ronšperk jeden z velitelů Katolické ligy, generál Marradas Majetek pak byl Švamberům zkonfiskován. V 17. století se vystřídali v držení hradu a panství různí katoličtí majitelé. Zásadní změny však uskutečnil Matyáš z Wunschwitz, a to v letech 1682 – 1696. Z původního gotického hradu se stal pohodlný barokní zámek. Objekt dostal i nové dosud zachované barokní krovy. Byly zasypány vodní příkopy, vzniklo prostorné vnější nádvoří,na severní a východní straně přecházející do parku. K změnám došlo i v interiéru. Přibyla nová schodiště, v obou patrech arkádové spojovací chodby, nové uspořádání místností. Přestavěna byla původní pozdně gotická kaple, která byla nově zasvěcena Janu Nepomuckému. Strženy byly i obě věže, část té jižní – snad původně i předchůdkyně původní ještě poběžovické tvrze, se však zachovala. Z konce 17. století pochází i reprezentativní vstup do zámku z dnešního parku s bohatým portálem. Erb uprostřed však už připomíná poslední majitele – rod Coudenhove Kalergi.
ZÁMEK Ronšperk
Ten neprodělal v 18. a 19. století příliš mnoho stavebních úprav. Střídající se majitelé se soustředili na správu a rozvoj panství. Kolem zámku vznikal postupně skvělý park a také se rozvíjelo zahradnictví s vyhlášenou oranžerií založenou v roce1767. Trochu krušnější časy nastaly ve 40. letech 18.století, v době válek o habsburské dědictví. Tehdy sloužil zámek dočasně i jako špitál pro císařské vojáky. Mnoho vojáků bylo tehdy pohřbeno v dnešním parku proti původnímu hřbitovu. Vzpomínkou je v roce 2020 obnovená kaplička v zámecké zdi. V 19. století se na zámku vystřídaly dva významné rody: Thun – Hohensteinové a od roku 1864 rod Coudenhove Kalergi. Z jejich dob zbyl v jihozápadní části – před schodištěm vedoucím vzhůru k zámku, dům upravený na počátku 21. století v Městské informační středisko. V roce 1803 to byl zahradní altán pro zámeckého zahradníka, v roce 1817 přestavěný na obytné stavení. V letech 1840 – 1850 byly postaveny klasicistní panské konírny, které dnes slouží místním hasičům a i k jiným praktickým účelům. Celé prostranství včetně nové úpravy bylo renovováno po roce 2000 a je vhodné i k pořádání různých kulturních a společenských akcí.
Posledních výraznějších úprav se celý areál zámku dočkal v době, kdy jej vlastnil rod Coudenhove Kalergi,tj. v letech 1864 až 1945.
Posledních větších změn se zámek dočkal v první polovině 20. století, a to díky poslednímu majiteli Hansi Coudenho Calergi.Místo chatrného skleníku byla postavena malá jízdárna. V roce 1923 byla vybudována pseudorenezanční brána s chodbou spojující vlastní zámek s hospodářskými budovami na jižní straně. Jejich základy však pocházejí z doby založení hradu. Naposledy byla tato část areálu přestavěna na přelomu 20. a 21. století a měla sloužit jako ubytovací zařízení.
V roce 1937 dostaly Poběžovice novou dominantu – byla dostavěna věž, jejíž základy pocházejí pravděpodobně ještě z dob založení hradu. Na celém zámku bylo zavedeno ústřední vytápění, přibyly nové obrazy a lovecké trofeje.
Největší atrakcí se stala asi dva metry vysoká kachlová kamna v podobě zámeckého pána. Ta byla naštěstí v době poválečné devastace zámku rozebrána a ukryta. V současné době se čeká na jejich znovuzrození.
Po druhé světové válce byl zámek vyvlastněn a převeden na stát. Poslední majitel Hans Coudenhove Kalergi pak žil v zahraničí. Zámek byl vydrancován, pak část zařízení skončila v depozitářích jiných objektů. Až do poloviny 60. let zde sídlila armáda.Pak byl více než dvacet let neobýván a postupně se z něho stávala ruina. V roce 1972 byl proveden archeologický průzkum, který dokázal mimořádnou hodnotu stavby. Ale prostředky na jeho opravu to nepřineslo. V roce 1989 byl zámek převeden do majetku obce Poběžovice. Podařilo se získat i několik státních i jiných dotací a postupně se podařilo areál staticky zajistit a opravit střechy, arkády a část vnitřního zdiva. Částečně byla obnovena kaple sv. Jana Nepomuckého a několik místností. Oživl i příběh Japonky Micuko – matky posledního majitele, a to díky paní Muraki, spisovatelce žíjící v nedalekem Bavorsku. Její krajané pak zámek občas navštěvovali a přispívali finančně i na některé drobné úpravy. Bohužel po změnách ve vedení města a po odchodu některých firem, které na zámku pracovaly, se další restaurátorské práce zcela zastavily a zámecký areál byl z bezpečnostních důvodů uzavřen.
Nezvyklá výzdoba
Současné návštěvníky Poběžovic, kteří se půjdou projít kolem zámku zajisté překvapí, že namísto některých oken uvidí poněkud amatérské obrazy a obrázky. Mnohé z nich zobrazují sličnou Micuko Ayoma či jejího manžela Heinrich Coudenhove Kalergi. Tento skvělý nápad nahradil okna, která díky náhle a vcelku nepochopitelně předčasně ukončené rekonstrukci zámku už nebyla osazena. Tak se alespoň načas podařilo zabránit tomu, aby do už rekonstruovaných částí nezasahovala nepřízeň počasí.
Poněkud tajemný kříž
U paty kulaté gotické věže vpravo na vrcholu schodiště vedoucího ze dvorku před MKIS (původně to byl altán, pak domek zahradníka zrekonstruovaný do dnešní podoby na počátku 21. století) stojí poněkud podivný malý žulový kříž. Původně stál v lese, skrytý v houštině u silnice Poběžovice – Otov. Když vešel v širší povědomost, pokusil se ho ukrást jeden místní zloděj a prodat do starožitností. Starožitník však naštěstí věděl, oč jde . A tak kříž nezmizel u některého bohatého soukromníka. Aby ale nesváděl další zloděje, byl převezen a instalován u poběžovického zámku. Nahrubo vytesaný malý reliéf snad zobrazuje Pannu Marii. O jeho původním účelu lze jen spekulovat. Křižovatky cest bývaly v dobách pohanských považovány za rejdiště zlých bytostí. A někdy se zde i pohřbívalo. Proto se zde v době nástupu křesťanství stavěly kříže. Možné však je, že se jedná o tzv. kříž smírčí, který připomíná nějakou dnes již zapomenutou vraždu či přepadení.
Autor textu: Mgr. Marie Špačková